Šríla Prabhupáda si přál, aby ke každému chrámu existovala farma. Chrám se věnuje kázání ve městech, distribuci knížek a trénování nových oddaných. Farma potom umožňuje ostatním oddaným žít ve společnosti oddaných jednoduchým životem a s maximální nezávislostí na moderní společnosti a jejích hodnotách. To dokonalým způsobem doplňuje kázání chrámu, protože na takové farmě mohou lidé na vlastní oči vidět, jak se dá žít podle toho, co si v knihách Šríly Prabhupády přečetli.
Od doby, kdy jsme začali rozvíjet kazatelské centrum v Brně v roce 2010, jsme si neustále pohrávali s myšlenkou farmy a doufali jsme, že nám Kršna umožní nějakou získat. Každopádně v těch dobách jsme byli velmi vytíženi rozvíjením nového centra a farma byla jen snem, který jsme občas podpořili nahlédnutím do inzerátů nabízejících zemědělské pozemky v okolí Brna, na něž jsme stejně neměli peníze ani oddané, kteří by se tímto směrem mohli vydat. Naše aktivity byly koncentrovány výhradně na distribuci knih a harinámy.
V roce 2012 jsme během jednoho našeho sankírtanového cestování navštívili Rukminí Ramanu Prabhua s jeho ženou Lakšmí déví poblíž Loun, kde zrovna začali rozvíjet zemědělskou usedlost s touhou pěstovat zeleninu a žít Kršny si vědomý život na vesnici. Byli jsme velmi nadšeni, když jsme viděli, jak se jim tam po zemědělské stránce daří a jak září nadšením. Samozřejmě vzdálenost našeho centra a tohoto místa nedovolovala nějakou hlubší spolupráci, a tak jsme zůstávali jen v občasném kontaktu. Vlivem různých okolností se Rukminí Ramana neočekávaně přesunul na Moravu. Kromě toho, že nám teď mohl začít dodávat svoji zeleninu, jsme začali více diskutovat Prabhupádovu touhu ustanovovat varnášramské komunity založené na jednoduchém životě a hlubokém myšlení ve vědomí Kršny. Přemýšleli jsme a snili o tom, jak nějakou farmu získat a společně tuto myšlenku realizovat. Sice stále bez peněz, ale již s farmářem, jsme začali opět brouzdat po inzerátech různých zemědělských usedlostí. Samozřejmě jsme si moc nedokázali představit, že by se to skutečně mohlo stát.
Po nějaké době Rukminí Ramana Prabhu získal dědictví po svojí zesnulé babičce, které nám umožnilo hledat nový objekt s větší vážností. Po asi půlročním hledání a návštěvách různých míst jsme v září 2015 našli Novou Gokulu. Místo se nám hned zalíbilo a za pár dní jsme již dělali první úpravy. Před rokem to byl ještě pouhý sen, o kterém jsme si nedokázali představit, jak by se mohl naplnit. A teď jsme tam stáli, rozhlíželi se kolem a stále si nepřipouštěli, že se to opravdu stalo.
Naše představa o farmě byla ze začátku velmi jednoduchá a neúplná. Obecně jsme to chápali tak, že tam budou oddaní pěstovat zeleninu a obilí a žít jednoduchý život. A my z chrámu se budeme na farmu jezdit provětrat a nadýchat čerstvého vzduchu a také si odvézt nějakou tu úrodu, abychom nemuseli jíst pořád z těch supermarketů…
S tím, jak jsme více studovali pokyny Šríly Prabhupády a naslouchali různým přednáškám, jsme si uvědomili, že nás vlastně čeká daleko, ale daleko náročnější úkol. Šríla Prabhupáda měl mnohem odvážnější vizi a chtěl, aby ji jeho následovníci naplnili. Nechtěl jen farmy, kde se bude pěstovat, ale celé varnášramské komunity. Chtěl, aby tyto komunity byly postupně nezávislé na moderní společnosti a žily velice jednoduchým, avšak vznešeným životem. Chtěl zavést varnášrama dharmu, počínaje společností oddaných a pokračujíc zbytkem světa. Předpovídal, že tyto farmy – které jsou základem varnášramské společnosti – budou lákadlem pro tisíce a milióny lidí. Takže tato vize Šríly Prabhupády se stala také naší vizí. Musí to tak být. I když nikdo z nás nechápe, jak by se tak neuvěřitelný plán mohl naplnit, je naší povinností se o to pokusit. A někde se musí začít.
Obrovský podíl na tom, že jsme se vydali tímto směrem, má Jeho Svatost Bhakti Vikáša Svámí, který už mnoho let ve svých přednáškách i ve svých knihách poukazuje na nutnost vzít pokyn Šríly Prabhupády – ustanovit varnášramu – velmi vážně. Je zřejmé, že náš ISKCON udělal obrovskou službu pro svět svým kázáním a distribucí knih, avšak varnášrama dharma a oddaní žijící v závislosti na půdě bez moderních technologií nejsou doposud v našem hnutí jedním z hlavních a diskutovaných cílů. Mahárádžova slova v nás probudila nadšení jít za Prabhupádovou varnášramskou vizí. Na jeho doporučení jsme také na jaře do Česka pozvali Savjasáčiho Prabhua, který se studiem varnášramy a zakládáním varnášramských komunit zabývá již dlouhé roky a má mnoho praktických zkušeností. Během jeho návštěvy jsme s ním detailně diskutovali Prabhupádovy pokyny ohledně varnášramy a farem. Savjasáči Prabhu nám opravdu hodně pomohl pochopit různé aspekty soběstačných varnášramských komunit a také nám dal praktické rady pro náš projekt.
Je jasné, že k naplnění ideálů soběstačné komunity nestačí rozvíjet jen farmu s hospodářstvím, ale celou vesnici, kde si oddaní sami pěstují potraviny, starají se o krávy, vyrábí si oblečení a rozvíjejí tradiční řemesla, která jsou pro soběstačný život důležitá. Soběstačný život znamená život v komunitě, kde se všichni ztotožňují se společnou vizí. Tato vize musí být postavená na vizi a touze našeho zakladatele-áčárji.
Šríla Prabhupáda měl pro oddané dva hlavní plány. Oddaní by měli kázat ve městech masám lidí, anebo jít z města pryč a žít na venkově v závislosti na půdě. Řekl:
„Knihy a farmy: to jsou naše solidní programy. Ty mohou změnit celý svět. Celý základ této zvířecí civilizace může být zničen. Chci organizovat farmy, přivést je k dokonalosti. Jednoduché žití a hluboké myšlení.“ (Deník Tamál Kršny Gósvámího, 9. srpen)
Jedna z častých chyb bývá, že oddaní, kteří se stěhují na venkov, si město berou s sebou. Chtějí žít na venkově, a zároveň si ponechat přepych velkoměsta v podobě různých moderních přístrojů a vymožeností. Avšak přechod na venkov by měl směřovat ke snaze se všech těchto „zbytečných potřeb“ vzdávat. To postupně bude znamenat život bez elektřiny, traktorů, telefonů a zhoubného internetu. Při rozhovoru, který jsme měli s Jeho Svatostí Dánavírem Mahárádžem během letošního tábora, Mahárádž poukázal na tuto skutečnost jako na jeden z hlavních faktorů mnoha neúspěšných ISKCONských farem. Samozřejmě mnohé kompromisy budou muset být učiněny, protože přechod nebude okamžitý. Zároveň chceme kázat o našem životním stylu druhým, a tak nějakou moderní metodu budeme využívat.
Hlavní motivací za celou myšlenkou varnášramy je umožnit oddaným, kteří nejsou zapojeni v přímém kázání, aby mohli žít v podmínkách příznivých pro duchovní pokrok. Vytvořit prostředí, ve kterém je snazší a jednodušší praktikovat plnohodnotný duchovní život s velkým množstvím naslouchání a opěvování. Žít ve společnosti oddaných a nenechávat si vnucovat hodnoty moderní společnosti. A v neposlední řadě, vytvořit prostředí, ve kterém budou naše děti moci vyrůstat a být ochráněny před materialistickou mentalitou vnější společnosti. Ty budou nastávajícími lídry našeho hnutí a zaslouží si tu nejvyšší péči a výchovu v gurukule. A toho je velice těžké dosáhnout bez zázemí fungující varnášramské komunity.
Všechna tato slova zní velmi odvážně. Uvědomujeme si, že náš pokus jít tímto směrem je jen malým krůčkem a zároveň velkým krokem do neznáma. Ale jsme plně přesvědčení, že Kršna tuto snahu ocení. A jak uvedl Šríla Prabhupáda:
„V našich pokusech o kazatelskou práci nejsme vždy úspěšní, ale taková selhání určitě nejsou směšná. Na absolutní úrovni je slavný úspěch i neúspěch. Dokonce i Pán Nitjánanda předstíral, že se Mu na první pokus nepovedlo obrátit Džagáie a Mádháie, naopak byl při tomto pokusu sám zraněn, ale to určitě nebylo směšné. Celá záležitost byla transcendentální a slavná pro všechny zúčastněné strany.“ (Dopis Mangalnilojovi z 16. července 1966)
Je to určitě risk, který jsme učinili. Je nás jen hrstka nadšenců, nemáme prakticky žádné finance, ale přesto se projekt rozvíjí a zdá se být na dobré cestě. Podstupovat rizika pro Kršnu dává našemu duchovnímu životu šťávu. Všechny velké věci musí někde začít, a tak se ke všem oddaným modlíme, aby naše snaha byla úspěšná, a také o to, aby další a další oddaní po celém světě vážně usilovali o ustanovování soběstačných komunit s Kršnou ve svém středu.
